Uhlí, nebo jádro? Špatně položená otázka

V poslední době se objevilo několik aktuálních předpovědí, jak se bude vyvíjet klima na Zemi. Musí být jedinou náhradou energie z uhlí energie z jádra? A co obnovitelné zdroje?

   V poslední době se objevilo několik aktuálních předpovědí, jak se bude vyvíjet klima na Zemi. Přestože pracujeme s velkou mírou nejistoty, zdá se, že při překročení 0,04% oxidu uhličitého v atmosféře se výrazně oteplí – o 2 až 11 stupňů Celsia. Ve druhé polovině 20. století narostla, díky spalování fosilních paliv, koncentrace z 0,033% na dnešních 0,38% oxidu uhličitého. Takže už moc velký manévrovací prostor nemáme. Navíc, s velkou mírou pravděpodobnosti, již byly klimatické změny spuštěny. Stačí pozorovat ústup ledovců v Alpách či v kanadské Arktidě, nebo lámání a ústup ledovců v Antarktidě. Nejlepší svědectví však mohou podat pojišťovny. V posledních letech velmi výrazně přibývají škody způsobené přírodními katastrofami typu záplav, tornád, či hurikánů, což svědčí o tom, že je globální klimatický systém rozkolísaný a něco se děje.
   Této situace využívá jaderná lobby u nás i ve světě k pokusu o renesanci využívání atomové energie. Jeden argument ji nelze upřít. Jaderná energie neprodukuje oxid uhličitý a je tedy potenciálním dlouhodobým nebezpečím, kdežto spalování fosilních paliv je z hlediska změny klimatu akutním nebezpečím. Nicméně přejít z ropy a uhlí na „jádro“ je krokem z louže pod okap. Neumíme zatím zpracovat vyhořelé palivo a to bude proto radioaktivní a nebezpečné ještě nejméně 10 000 let. Životnost jaderné elektrárny je 30 – 40 let. Abychom tedy zajistili energii pro jednu až dvě generace, zatížíme pět set (!) následujících generací. Těžko najít jasnější příklad ryzího sobectví a bezohlednosti vůči těm, kteří se ještě nenarodili a nemohou se bránit.
   I naprostí laici dobře tuší, že vsadit na jaderný program není dobře. Kdybychom udělali průzkum veřejného mínění, kolik lidí u nás souhlasí s využíváním jaderné energie, odhaduji, že by to bylo kolem 65 procent. Zkuste se ale zeptat, kolik lidí souhlasí s úložištěm vyhořelého paliva v jejich okolí. Výsledek je zřejmý a potvrzuje jej i postoj šesti obcí, které byly nedávno vytipovány jako potenciální oblasti pro vybudování trvalého úložiště.
   Pominu teď všechny ostatní faktory, které mluví proti výstavbě jaderných zdrojů. Nejdůležitější je, aby spory „uhlí nebo jádro“ nezablokovaly rozvoj obnovitelných zdrojů a podpory úspor.
   Obnovitelné zdroje (vodní elektrárny, energie z biomasy, z větru, solární kolektory apod.) mohou u nás pokrýt podle různých odhadů 13 – 27 procent spotřeby energie. Už z tohoto rozptylu je zřejmé, jak málo jsme se zatím obnovitelným zdrojům věnovali. Navíc technologická úroveň zařízení pro využívání obnovitelných zdrojů jde rychle nahoru. Tím bude jejich (zatím vysoká) cena klesat. Jak bude cena klesat, zvýší se poptávka, která opět bude cenu tlačit dolů. K nastartování tohoto procesu může a měl by významně přispět stát.
   Výstavba Temelína nás stála přes sto miliard korun, jeho likvidace po dožití (včetně nákladů na trvalé úložiště vyhořelého paliva) bude stát jednou tolik. Na obnovitelné zdroje zatím stát věnuje o tři řády méně prostředků a to ještě podstatná část jde ze Státního fondu životního prostředí, ne ze státního rozpočtu.
   Lze tedy říci, že energetická politika státu je zatím vedena a určována lidmi, kteří myšlením uvízli v 70. – 80. letech minulého století. A to je třeba změnit.
Pavel Nováček