Návrat na (svobodnou) zem

Na Sametový listopad se vzpomíná tím více, čím více jsme od něj vzdáleni.

Je to snad tím, že potřebujeme přehlušit pachuť z dnešních šarvátek a z poznání, jak si na svém písečku budují obludné hrady novodobí papaláši a jak nás obtáčí chapadla mafií? Apatie je však to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Listopad ‘89 je příběhem o procitnutí a postavení se na vlastní nohy. To by mohlo být jeho hlavní poselství.

Přiznám se, že jsem nikde před dvaceti lety necinkal klíči – měli jsem jiné starosti. Jako jedni z prvních učitelů plzeňských škol jsme vyjádřili v následujícím týdnu po 17. listopadu nedůvěru komunistickému řediteli a hned druhý den si přišli pro naše osobní údaje estébáci – nebyl to dobrý pocit, zvláště nebylo vůbec jisté, jak vše dopadne. Převratovou dobu měl ukončit nástup ředitele – našeho kolegy na základě konkurzu. Hlasoval jsem pro něj v komisi jako nově zvolený předseda odborové organizace v naději, že vnese do řízení školy otevřenost, dialog, spolupráci a vzájemnou důvěru. Když jsem po čtyřech letech odcházel zakládat státní střední školu v Rokycanech, bylo to také proto, že jsem nemohl změnit stav, kdy je pro ředitele nejdůležitější pro posouzení kvality pedagoga, řečeno jeho slovy: „naslouchat za dveřmi, nebo tenkými stěnami …“

Revoluce nemůže změnit lidi jedním rázem a vynese na povrch spíše ty průraznější. Z dění před dvaceti lety se nám budou vracet již jen lepší vzpomínky, některé se jeví nyní jako úsměvné, například vzpomínám na schůzi Občanského fóra v Rokycanech: za předsednickým stolem trůní Karel Ferschmann a všem připomíná, jak je důležitá evidence zbraní, aby se ti „komunističtí pachatelé“ k nim nedostali. Ke zbraním se však dostávali i jiní pachatelé, ale i k penězům, které jim nepatřily a k vládě, která nebyla vždy k prospěchu naší země.

Přesto nezapomenu na úžasný pocit z prvních svobodných voleb, z nejprve skromných úspěchů v komunální politice, z práce v nové škole, kterou jsme vytvořili takříkajíc „na zelené louce“, z potkávání se s novými přáteli při zahraničních cestách. Přišly i neúspěchy - rozpadl se společný stát, v celostátní politice propadlo naše Občanské hnutí. Nevzdali jsme se a založili stranu v podobném liberálně ekologickém duchu – Stranu pro otevřenou společnost.

Dvacet let znamenalo vystřízlivění, že nám nikdo nemůže pomoci tolik jako my sami sobě a návrat na (svobodnou) zem a hlavně do Evropy.