Debaty s anonymy

Je 21. století, století změn. Doba, které přímo volá po diskusích, co s tímhle světem dál. V rozumném světě se lidé snaží diskutovat o zásadních problémech, předkládají fakta, která společně hodnotí a hledají cesty do budoucnosti. Budoucnost bez diskusí bude dost špatná...

Mám však obavy, že v Česku jsme na tom nějak špatně. Období rozvoje svobodné společnosti jsme na našem území „trochu“ ošidili a po roce 1989 jsme do něho spadli s velmi podivnými představami. Většině lidí to nelze ani příliš vyčítat, protože zde byla dlouho doba, která znala svět jen dvou barev – bílý a černý. Lidé byli dlouho zvyklí, že se jim předkládala k recitaci a věření hesla typu: „Stále vyhráváme!“ „Stále se lepšíme!“ „Stále máme pravdu!“ Ti druzí byli jen špatní, jen imperialisti, jen zlí, jen lid vykořisťovali atd.. V našem pokřiveném světě se diskuse nevedly. Alespoň ne veřejně a ne o ožehavých tématech. Je pravda, že jedni kázali a druzí nadávali, ale jaksi ne na stejných místech a ne na veřejnosti. Jedni v schůzovních místnostech a na sjezdech ať už Strany, tak zemědělců, odborářů, zahrádkářů, kulturních pracovníků a dalších odnoží a podnoží Národní fronty a druzí v hospodách. Klasická ukázka takové „diskuse“ byla v Červeném Hrádku v roce 1989, která pak běhala před, ale i po listopadu 1989, v různých podobách mezi lidem. Diskutoval tam plný sál anonymních lidí s jedním kůlem v plotě. Výsledkem té „diskuse“ pro společnost bylo, že někteří se smáli, někteří zuřili, většině to bylo jedno. Ano, přiznávám, že mnoho věcí jde vyřešit nařízeními, rozkazy donucovacími prostředky a i násilím. Totalita je velmi efektivní způsob vlády - pro vládnoucí. Pro ostatní je to někdy očistec, někdy peklo, někdy otrava. Většinou je však potlačena veškerá iniciativa, rozvoj a solidarita. Kupodivu zjišťuji, že je ještě stále dost lidí, kterým se po tom „efektivním“ způsobu řízení společnosti stále stýská.

S touto průpravou se otevřela možnost debaty všech se všemi. Přibyly technické prostředky, přibyla mezinárodní dosažitelnost informací a mnoho lidí se dostalo do problémů. Neumí mluvit, formulovat své názory do jasných vět a otázek. Nemají představu toho, co vůbec chtějí. Takže přicházejí nekonečné diskuse, které nikam nevedou a diskutující strany na tiskových konferencích prostřednictvím novinářů „diskutují“ o různých tématech, které protkávají náš život. S rozvojem techniky přicházejí navíc diskuse s anonymy na webových stránkách, na chatech, na rozhlasových vlnách. No a nakonec přicházejí „diskuse“ opačné té, která probíhala v Červeném Hrádku v létě 1989. Jeden předseda vlády a proti němu plný sál opět anonymních, ale tentokrát bučících, křičících a pískajících lidí. Výsledkem té diskuse je, že se někteří smějí, někteří zuří a většině je to jedno.

Mnoho lidí by chtělo (stejně jako tomu bylo dřív) kázat nebo prosazovat jen svoji pravdu a chtěli by, aby ostatní moc neremcali a byli nadšení. V případě maléru však chtějí být mimo podezření, že to co prosadili a pokazilo se to, je vlastně jejich konkrétní vina. Musí to logicky být vina někoho úplně jiného Naštěstí se hned po roce 1989 podařilo nastavit alespoň základní pravidla tak, že ta debata může trvat, že se lidé ve vedení střídají a volby již jsou demokratické. Naštěstí se hned po roce 1989 podařilo nastartovat některé nevratné procesy, takže někteří diskutující narážejí na bariery, které je nevpustí do minulosti, která se mnohým líbila víc, než jsou si ochotni připustit. V poslední době se debaty nějak podobají soubojům. Navíc technické možnosti Internetu k tomu dávají příležitost. Snahou urazit, zničit, pomluvit a ne vyvracet názory druhých argumenty a zkušenostmi. Případně se na podporu sežene proti jednomu vědci jiný vědec, který tvrdí pravý opak tvrzení toho prvního a výsledkem potom je chaos v hlavách lidí. Ti potom pod různými „nicky“ a „tegy“ a dalšími značkami prezentují své názory s představou, že tohle je vlastně ta demokracie, kterou tady chceme.

Pokud dnes někdo tvrdí (a za poslední dobu to bohužel slyším čím dál tím častěji), že to tehdy bylo lehčí má buď hroznou sklerózu, nebo je slepý a nebo má v sobě šílenou nenávist. Neslyší, nevidí a hlavně nemyslí. Mnozí se nám posmívají a ironizují pojem „otevřené společnosti“. Myslím si právě, že to je jen proto, protože jim otevřená společnost vadí. Mají dojem, že to je nesmyslný pojem. Anonymně se nám posmívají, ale přímé neanonymní diskusi se vyhýbají.