Nenápadný vzestup Strany pro otevřenou společnost

Pár slov o stranících a politických stranách.

   V Česku existují desítky politických stran, které jsou tu více – tu víceméně – tu velmi neúspěšné. Fungují různě, a jejich význam pro občany je také velmi rozdílný. Zdá se, že se opět vracíme k předlistopadovému modelu politické strany, která musí mít ÚV (Ústřední výbor), KV (Krajský výbor), OV (Okresní výbor), MO (Místní organizaci), ZO (Základní organizaci), UO (Uliční organizaci). Naštěstí už ne celozávodní výbory, dílenské výbory, nebo u vojáků celoútvarové výbory, praporní výbory, rotní výbory a jiné výbory. Zažil jsem na vlastní kůži i fungování a význam ZO MNV a bylo to zničující pro svobodné myšlení.
   Strany vznikají z mnoha důvodů: - být členem strany uspokojuje mnoho lidí; - lze tím prosadit mnoho nápadů, - lze pod záminkou politického života utíkat od manželky nebo od manžela mezi přátele, - lze si kecáním politikou léčit neúspěchy třeba v práci nebo i jinde, - lze tím mnoho věcí získat, nebo naopak ztratit, - je to adrenalin, je to droga.
   Politikou lze také mnoho věcí vyřešit. Vzpomínám, když jsem přišel v roce 1970 na vojnu do Jihlavy, tak nám politruk major Slimák, natloukl na politickém školení mužstva do hlavy poučku, už nevím od koho to bylo původně, snad Marx nebo Lenin, že „Válka je pokračování politiky vojenskými prostředky!“ Tu větu si budu pamatovat do smrti. Zeptal jsem se tehdy soudruha majora, proč tedy politici nevezmou do ruky zbraně a nevyřídí si to mezi sebou sami a tahají do toho jejich problému další lidi. Řekl mi, že to je zajímavá otázka a že si musí odpověď nastudovat. Pak si mě za týden zavolal na politické oddělení útvaru a řval na mě, kdo mi tu otázku poradil a proč ho provokuji otázkami, které formuloval nějaký Mark-Klausewitz (nebo jak se to píše) a co jsem od něj ještě četl. Přiznal jsem se, že jsem netušil, jak jsem geniální a přísahal jsem, že žádného Marka nebo Klause vůbec neznám. Asi mi uvěřil, ale pro jistotu jen tak mimochodem sdělil, že jestli se ještě jednou takhle blbě zeptám, nechá mě zavřít do Sabinova (což bylo vojenské vězení kdesi na východním Slovensku). V roce 1970 nebyl čas na hrdinství v politice a ani jsem neměl v úmyslu stát se hrdinou. Vykašlal jsem se na to.
   To byla moje první zkušenost s politikou. Vlastně druhá. Bylo to krátce po srpnu roku 1968. Od té doby se mnohé změnilo a mnoho lidí se obměnilo v politice. Jsou sice ještě lidé podobní majoru Slimákovi, ale mnoho lidí se na politiku dívá jinýma očima,včetně mne. Pochopil jsem, že co si člověk neudělá sám, jiní za něho velmi těžko udělají. Jak v dobrém, tak ve špatném. Pochopil jsem po roce 1989, že politika nemusí být jenom „svinstvo“, ale také dobrý nástroj k prosazení svých myšlenek. Rozdíl mezi formou politického stylu zkostnatělé KSČ a mladého a pružného OF byl patrný na první pohled a myslím si, že uchvátil mnoho lidí. Mnoho lidí také ale brzo zjistilo, že dělat politiku v OF znamená denně nad něčím přemýšlet, nést vlastní odpovědnost za svá vlastní slova a člověk se musel spoléhat jen sám na sebe, i když kolem něho byly desítky, stovky lidí. Začaly vznikat nové, „moderní kamenné“ politické strany. Vznikaly shora směrem dolů. ODS, ODA, Podnikatelé, ČSSD, Republikáni, LB a další. Vzniklo tehdy také Občanské hnutí, které už dnes neexistuje. Nevzniklo však shora, ale odštěpilo se z OF proto, že část z lidí, kteří vyšli v listopadu 1989 na ulice dělat politiku, chtělo pracovat svobodně a dělat svobodně politiku od Horní dolní po Parlament. No, nemá cenu to opakovat. Zkrátka pohrobci OF a OH zde ještě nějací jsme a tak vzniklo SOS a postupně se prokousáváme zdola směrem nahoru a pomalu se dostáváme v některých obcích a některých krajích do povědomí lidí. Ne všude jsou lidé schopní a ochotní pracovat v politice bez slávy, bez peněz, bez velkých vítězství. Ale jsou a když jsou dostatečně vytrvalí, ta sláva a vzestup přijde. Liberec, Jablonec, Hradec, České Budějovice, Olomouc, Rokycany, Semily, Vimperk, Hlubočky, Holýšov, Kraslice, Strašice, Desné, Náchod, Ždírec a ať mi další prominou, ale je nás každé volby o něco víc. Začínají to chápat i politici „nahoře“ a značka SOS začíná prosvítat mezi ostatními značkami o něco víc. Je to asi jednak tou žlutou barvou, ale zřejmě i mnoha rozumnými myšlenkami, které za tou značkou stojí. A samozřejmě lidmi. Když se nemusíte před předsedou nebo vedením strany přetvařovat, funguje politika mnohem lépe. Doufám, že to vydrží déle než usměvavá značka OF.
   Jo a proč to vlastně píši. Ve dnech 21. a 22. dubna 2007 se koná v Rokycanech další z celostátních konferencí Strany pro otevřenou společnost, na které doufáme že budou, kromě členů této strany také lidé, kteří v komunální politice chtějí pracovat i bez stranické legitimace a umí pracovat i bez Základní organizace obecního nebo městského úřadu nebo bez Místní organizace. Zkrátka do Rokycan přijedou pokračovatelé liberálního proudu v české politice. Poprvé jsme se pod touto značkou sešli 4. dubna 1998 na nádraží v Pardubicích a dnes jsme dokonce Parlamentní stranou.
Ing. František Nerad – místopředseda SOS