Adrenalinový život

Mám doma černé LP-íčko s Anekdotami Jana Wericha a jedna z těch anekdot krásně popisuje náturu jednoho národa: „Přijede Ir lodí z vlasti do Ameriky, že tam bude žít. Vystoupí na molo a první co zakřičí je: Máte tedy vládu? I když mu nikdo mu neodpoví křičí dál: Tak já jsem proti!!“

   Mám doma černé LP-íčko s Anekdotami Jana Wericha a jedna z těch anekdot krásně popisuje náturu jednoho národa: „Přijede Ir lodí z vlasti do Ameriky, že tam bude žít. Vystoupí na molo a první co zakřičí je: Máte tedy vládu? I když mu nikdo mu neodpoví křičí dál: Tak já jsem proti!!“
   Přemýšlím, co by asi Jan Werich řekl o Čechovi. Já si myslím, že by zakřičel: „Která Strana je tady dnes u moci? Kde máte do ní přihlášky?“
   Sleduji dnes naší politickou scénu na nejvyšší, střední i nejnižší úrovni a nestačím se divit. Z dálky to vypadá, že lidé v Česku vstupují do politiky jen proto, aby si pozvedli sebevědomí, měli nad někým moc, dostali se do televize a novin, i když tam nemají co říci, naštvávali případně fackovali lidi ve vlastních i jiných stranách a přihrávali si veřejné zakázky, dotační peníze a provize pro svoji politickou stranu, případně kamarády. Myslím si, že změny po roce 1989 přišly do naší země příliš brzy a lidé se měli pořád ještě dost dobře na to, aby si vážili svobody a využívali ji k tomu, k čemu je svoboda určena – tedy životu v otevřené společnosti, neomezování svobody jedné části společnosti druhou, tvorbě a rozvoji svého okolí, životu v pravdě bez strachu z vlastních slov i činů, v dobrovolné skromnosti a trvale udržitelném životě bez válek a násilí.
   Je fakt, že pokud jsou politici a jejich strany chudí, pracují, moc neslibují, vymýšlejí a připravují plány pro budoucnost ve kterých nejsou svinstva a ten jejich virtuální svět krásně a harmonicky funguje. Jakmile trochu uchopí nějaké mandáty, trochu zbohatnou, začnou sice získávat členy, ale současně přestanou dělat to, co dělali předtím. Přestanou sloužit společnosti a vymýšlet budoucnost a začínají jí vládnout a snaží se změnit hlavně minulost. Je lhostejné, zda to je u nás ve Strašicích, nebo na úrovni České republiky.
   Když se v roce 1990 Sociální demokracie do Parlamentu nedostala, vypadalo to, že se tento stát bez ní obejde. V roce 2006 to vypadá, že bez ní by tento stát asi vůbec nevznikl. S ODS to je podobné. Protože jsem byl účastníkem začátku těch zásadních změn a moc jsem toho ještě nezapomněl, nevycházím občas z údivu, co se tady v té době dělo. Chvílemi si myslím, když slyším názory některých dnešních členů ODS v pořadech v televizi, že jsem v létech 1989 až 1992 žil v nějakém jiném státě, ve kterém nebyl do 17. listopadu socialismus, ale od 19. století zde byla vedoucí silou tato ODS. Socialismus potřebují pouze proto, aby tvrdili, že s komunisty spolupracují všichni jejich političtí konkurenti. Vzpomínám na slova jednoho z tehdy vedoucích činitelů ODS, který tvrdil, že „bývalý komunista je jako bývalý černoch“. Bylo to na první poslech úsměvné, ale ve skutečnosti tragické, protože to platilo pouze pro komunisty v ostatních stranách, ne v ODS, kde to samozřejmě neplatilo.
   Samozřejmě, že volební kampaň je vypjatou událostí v životě politických stran. Zejména díky 5% - ní hranici pro vstup do Parlamentu. Je však také hranicí, který ničí konsenzuální budoucnost a neustále vyhrocuje a zvýbušňuje ovzduší v naší společnosti. Vzpomínám docela rád na doby, kdy se nevědělo v ČNR, jak dopadne každé hlasování. Je fakt, že tehdejší zákony o mnoha věcech byly stabilnější a lépe propracované, protože byly výsledkem konsenzu jednak uvnitř mnohonázorového Občanského fóra a jednak diskusí s tehdejšími komunisty. Dnešní povinné stranické hlasování o zásadních věcech sice přináší vždy vítězství koalice nad opozicí, ale značnou nestabilitu názorů a rozhodnutí. Například dnešní vyhrožování současné opozice paušálním rušením celých zákonů po volbách jasně ukazuje na černobíle vidění světa a jakýsi „odzdikezdismus“, který je pro každou společnost škodlivý. Doplácíme na to všichni. Vnitřní rozpory uvnitř velkých i malých politických stran, které se deklarují k ostatním občanům jako jednonázorové jsou naším základním problémem. Nevíme co chceme a nedáme pokoj, dokut to nebudeme mít. To není dobré pro budoucnost. Ten Ir v přístavu v Americe byl sice cvok, ale věděl naprosto přesně co chce. To je v životě dost důležité.
Ing. František Nerad - místopředseda Strany pro otevřenou společnost
Psáno pro www.politkon.cz
26.5.2006