Současné aktivity mnoha lidí o zrušení, či zákazu jména komunismus poměrně dost hýbou politickou scénou. Není to určitě poprvé a není to určitě naposled, co se lidé nechají nachytat na jednoduchý nápad, který se zdá poměrně jednoduchý. Nicméně, myslím si, že lze udělat téměř vše, takže nejsem proti. Jsem profesí projektant a mnoho let jsem stál a občas ještě stojím za projektantským prknem. To je zaměstnání, které tvoří budoucnost a hledá teoretickou cestou způsob, jak se tam dostat. Dobrého projektanta především zajímá jakou cestou se dostane k nějakému výsledku, který si sám vymyslí, nebo který si u něj někdo objedná. Dobrého investora zajímá, co ho to bude stát! Pokusím se tedy o tento projekt.

Mnoho politických stran podmalovává své volební i politické programy ekologií. Když se však zastupitele obce či města zeptáte na konkrétní kroky, které pro ekologii chce udělat, skončí zpravidla u mlčení (to v lepším případě) nebo u hlasitých projevů hlouposti „těch nahoře“ a ekologů zvlášť. Přitom zejména zastupitelů obcí a měst různých vyznání se ekologická politika týká v největší míře a v 98 % na to kašlou, pouze papouškují ona hesla, protože na ÚV v Praze jim to nařídili. Skutek utek! Stačí se ale podívat kolem sebe a každý může vidět na vlastní oči, jak zastupitelé „ctihodných politických stran“ na obecních kandidátkách ničí naše životní prostředí svojí neznalostí a neplněním svých vlastních volebních hesel. Na čem to je možné demonstrovat. Na panelových, ale i jiných bytech.

Máme za sebou další volby a nejméně na rok a půl pokoj od dalšího volebního šílení! Máme před sebou rok a půl na přemýšlení o tom, co bychom si vlastně měli přát! Je na místě otázka: Co si lidé vlastně před volbami přejí a co jim vlastně politici slibují?

Demokratické volby jsou jednoznačně nejlepším nástrojem obyčejných lidí jak se vyrovnat s těmi, kteří jim vládnou, nebo jim slouží nebo s nimi manipulují. Demokratické volby jsme v ČR po dlouhých létech poprvé zažili v roce 1990 a zdá se, že většině lidí tento nástroj jejich vlastní moci tak zevšedněl, že se jej už ani neobtěžují používat. To může signalizovat jen dvě věci:

1. buď je všechno v pořádku (což podle řečí v hospodách určitě není)
2. nebo už není demokracie (což podle řečí v hospodách určitě je)

Občané České republiky nemají rádi politické strany - kromě KSČM (z nevědomosti a nostalgie) a ODS (z nevědomosti). Dávají jim to také velmi silně najevo a ostatní politické strany mají velmi těžký život. Z velké části si to členové těchto stran zavinili sami, protože nemyslí na svoji budoucnost, ale žijí jen pro jedny, nejbližší, volby. „Užívej dne, užívej noci!“ říkali římané a činili tak i jiní vládci v minulosti. Historie nás učí, že všichni dopadli špatně. Většina vůdců českých politických stran se chová velmi podobně a snaží se dostat do Parlamentu či Kraje, aby pro jejich politickou stranu přicházely peníze. Nedělají politiku z obecně prospěšných důvodů, z entuziasmu, pro lepší budoucnost, které se sami nedožijí, ale pro moc a peníze, které chtějí vidět hned. Někteří možná i pro prosazení nějakých myšlenek, především svých vlastních. Chyba, velká chyba. Vznik ODS byla velká náhoda a velký cíl Václava Klause, který tento mechanismus moci velmi dobře pochopil. Taková šance se rodí jednou za tisíc let – lidové hnutí, podporované většinou národa přeměnit na obecně podporovanou politickou stranu, to se nestává často. Naštěstí se to povedlo jen z části. Dost lidí pochopilo, že bychom z vlády jedné Strany přešli pouze pod vládu druhé Strany a demokracie by zůstala stále za našimi hranicemi.

Každý den je co slavit, každý den je něčím významný, každý den by si měl každý člověk zapamatovat, protože ho již nikdy neprožije. Některé dny mají přiřazeny oblasti života, které by se měly toho dne oslavovat více, jak ve státech, tak na kontinentech, tak celosvětově. Organizace spojených národů vyhlásila v roce 1985 poprvé Světový den bydlení, který by se měl slavit ( je-li co!)nebo dodržovat (je-li proč!) vždy na začátku října ve všech zemích světa.

Je více než legitimní, položit si v České republice otázku, co můžeme v bydlení a bytových otázkách oslavovat v roce 2003? Je nutné, alespoň v tento den, si připomenout, že bydlení je jedna ze základních lidských potřeb. V srdci Evropy zcela určitě, pro každého občana, bez výjimky. Je také minimálně nutné se zamyslet nad tím, v jakém stavu bydlení v ČR je a jaké bydlení lidé vlastně vyžadují a co jim jejich český stát, případně Evropa nabízí...

Po roce 1989 u nás byla ukončena éra centrálního plánování a řízení hospodářství a velká část řídících a rozhodovacích kompetencí byla na základě evropských principů subsidiarity převedena ze státu na nižší úroveň rozhodování. Je nutné podotknout - včetně úrovně občanů samotných. O mnoha věcech si dnes lidé již rozhodují a musejí rozhodovat sami - včetně družstevníků. Je nemilé, že obchodní zákoník z roku 1991 udělal de jure ze všech družstevníků „podnikatele“, aniž s nimi vedl jakékoli diskuse. Na druhou stranu však je nutné ocenit, že na ně tak převedl i odpovědnost za své vlastní rozhodování a umožnil jim rozhodovat si samostatně. Zatím to však příliš netíží a tak např. počet podaných žádostí o převod družstevních bytů do vlastnictví, bez dalších dotazů a podmínek to pouze podtrhuje. Pouze není dnes možné přesně určit, do jaké míry tomu lidé porozuměli a kolik odpovědnosti si připouštějí...

Nemohu si pomoci, když slyším nebo čtu o reformě armády, vzkypí ve mně krev a musím se ptát, zda je možné, že se v tomto státě dějí takové věci, nad kterými zůstává rozum stát. Aby bylo zřejmé o čem hovořím – nejde jen o propouštění lidí, ale také o využívání majetku státu – budov a staveb kasáren. V kasárnech ve Strašicích stojí asi 82 budov, ve kterých je nutné přes zimu topit, které je nutné hlídat a nebo které je nutné zbourat. Nestačím se divit, co se všechno v této oblasti vymýšlí.

Stát připravuje finanční podpory pro výstavbu bytů bytovými družstvy. Často slyším otázku: Je to dobře nebo špatně? Mohu odpovědět pouze takto: Za určitých podmínek to je dobře a za určitých podmínek to je špatně!

Reforma armády, reforma veřejné správy, reforma veřejných rozpočtů, reforma důchodového systému, reforma školského systému, reforma soudnictví, reforma zdravotní sítě, reforma energetické politiky státu, reforma bytové politiky státu atd., atd. ……… Je to tragikomické, co jsme ještě od roku 1989 nestihli zreformovat. Je to záhadné, když se zeptáte někoho ze zodpovědných: Proč? Pamětníci dosvědčí, že na začátku změn, po listopadovém konci tehdejšího politického systému v zemi se mluvilo o utahování opasků, potažmo o reformách, které byly naprosto nezbytné. Proč se tedy s takovou silou mluví o reformách až nyní? Co se vlastně od roku 1990 v tomto státě dělo? Měnil se vůbec socialismus na něco jiného? V Jakém politickém systému vlastně dnes žijeme?...