Jaké hranice má demokracie?

Malá úvaha o demokracii. Ve společnosti i ve spolcích.
Psáno pro Strašický Pytlík.

     Neustále slýchám mnoho lidí mluvit o tom, že naše demokracie je špatná demokracie, že mnoho lidí, kteří dnes sedí na nějakých volených místech, směřuje k totalitě, že obyčejní lidé mají málo prostoru pro vyjádření svých názorů atd. Hodně lidí si dnes myslí, že měli za komunistů větší prostor pro své názory. Je pravda, že zde po hospodách kolovaly různé vtipy na Husáka, Jakeše a další členy vedení Strany, nicméně nikdo se už asi nikdy nedozví, kolik Bretschneiderů jejich vypravěče někam naprášilo. Vtipy z hospod nemohly položit systém. Mohly jej položit sdělovací prostředky a ty byly cenzurovány.
     Jaké hranice má demokracie? Proto takovým lidem tvrdím, že pravý opak je pravdou. Demokracie tady je. Napsat do tehdejší krajské Pravdy nebo Pochodně, nebo do Rudého práva, že soudruh Husák nebo Jakeš není schopný vládnout, byla jasná odborná i osobní sebevražda. Je pravda, že říkat někomu něco z očí do očí se tady v té době poněkud zproblematizovalo. Ne nadarmo zde bylo u StB evidováno asi ¾ milionu lidí a dost z nich chodilo na své sousedy a přátele práskat. Dost lidí bylo v Lidových milicích, většinou za nějaké výhody, třeba výjezdní doložky, devizové přísliby, vymazání trestu snížení trestu nebo i pro svoji neschopnost.
     Většinou, když se takového reptajícího člověka zeptám, jak si tedy tu demokracii představuje, že toho o demokracii moc neví. Většinou si myslí, že demokracie znamená, každý člověk může řídit, dělat cokoli, co ho napadne. Většinou si myslí, že demokraticky zvolení lidé a jimi jmenovaní úředníci jej zbytečně šikanují, okrádají, znevýhodňují, nebo neinformují o všem, co by chtěl vědět. Většinou se ukáže, že chtěl něco někde výhodně získat a nepovedlo se mu to a tak nadává. Dost často se ukáže, že to je člověk, který byl volbami odsunut mimo nějakou sféru vlivu a chybí mu, že už nemůže nikoho řídit. A tak se nadává na demokracii, protože ta se prostě nebrání nedemokratickými prostředky. Brání se jedinou možnou cestou.
     Demokracie totiž má své hranice. I když poměrně široké, ale má je. Demokracie totiž dovolí svými mechanizmy, aby byla změněna na totalitu, protože její hranice není vidět. Není vyznačena kameny a cedulemi a ostnatými dráty, ale je v myšlení lidí. A do myšlení lidí není vidět. Jak to kdo myslí s jinými lidmi, se sebou samým, jaké má záměry, to není vidět. Je to vidět až v jeho skutcích, které mu demokracie dovolí realizovat.      Jsou demokratické spolky, sdružení, nadace i strany, které většinou nemají nějaké tvrdé podmínky pro přijímání členů, nevyžadují po nich výčet skutků, nepátrají po jejich minulosti, nezkoušejí je ze záměrů, nechtějí po nich plány. Nechtějí kandidátské lhůty, ručení dalšími členy, záruky za loajálnost, bianko podpisy. Do všech spolků, sdružení nadací, politických stran vstupují lidé, kterým není vidět do hlavy, kteří mlčí, kteří se neprojevují, dokud nezřídí kolem sebe společenství lidí, kteří mají zcela jiné smýšlení, než původní členové. Demokracie může být v těchto stranách dlouho, ale není to navěky, zvláště když mnoho lidí v této společnosti se cítí nedoceněno, neumí samostatně nic získat, máloco udělat, tak to prostě ukradnou. Demokracie má však i trest za její porušení. Překročí-li někdo hranici demokracie, změní se na totalitu. Začnou se měnit stanovy, začnou se měnit zaběhnuté demokratické mechanizmy a uzpůsobovat se záměrům úzké skupiny lidí, skončí trpělivost a svoboda myšlení a lidé se začínají měnit na stádo. Nepohodlní a chytřejší lidé se začnou vylučovat, eliminovat, zabíjet. Z demokratických spolků, sdružení, nadací a politických stran pro všechny se stávají spolky, sdružení, nadace a strany pro vyvolené, posléze pro stejně smýšlející a nakonec pro poslušné. No a tohle se do nekonečna opakuje.

František Nerad, místostarosta Strašic