Úvaha bývalého poslance ČNR z doby, kdy demokracie u nás vznikala.
Je přirozené, že před každými volbami v demokratickém prostředí se zvyšuje počet diskusí o všem možném. U některých lidí se zvyšuje počet slov, u některých počet vět, u některých počet článků, to podle toho, kdo na co má. Zvyšuje se počet prohlášení na různá témata a zvyšuje se nervozita ve společnosti. U některých lidí se však i mnoho věcí ztrácí. U některých paměť, u některých soudnost u některých smysl pro logické uvažování. Četl jsem nedávno v novinách článek s názvem: „Demokracie opět dostává na frak“. Byl zřejmě od nesoudného člověka, který zřejmě i ztratil paměť. Je pravda, že jeho článek byl na konkrétní téma, ale principiálně byl uveden pod obecnou formulací nadpisem, který je podle mého názoru, naprosto nesmyslný. Vzhledem k tomu, že jsem se zúčastnil začátku těch změn poměrně zblízka, dovoluji si oponovat a uvést na pravou míru matení pojmů a šíření poplašných zpráv.
Blíží se opět výročí změn politického systému v roce 1989. Jak se vzdaluje toto datum dále do minulosti, předpokládají mnozí, že většina lidí zapomněla na to, co zde bylo před rokem 1989. Mnozí také spoléhají na to, že lidé narození po tomto datu, kteří minulý politický systém nezažili si budou myslet, že byl demokratický. Nadpis zvolený v předmětném článku je demagogický a nebo usvědčuje pisatele z toho, že neví, co to demokracie vůbec je. Autor asi namítne, že jsem trouba, který si neumí přeložit nějaké slovo. Namítne, že „vláda lidu“ je demokracie, ale ……! Já k tomu dodávám, že si to vykládá špatně a že princip demokracie je v systému, a nikoli ve slově. Demokratický systém „vlády lidu“, alespoň jak jsem to poznal nejen v polistopadových dnech a nejen v Česku, má ustálená pravidla, kterými se řídí. Tato pravidla nejsou o tom, že to, co chtějí lidé na náměstí se uskuteční hned, když si na to vzpomenou, případně když jim to vnutí nějaký řečník. To lze dělat v systému, kde vládnou revoluční principy a kde není zavedena demokracie euroatlantické civilizace.
Demokracie jsou především demokraticky zavedená pravidla, ukotvená v zákonech, které byly schváleny demokraticky zvolenými zástupci lidí v parlamentech, senátech, zastupitelstvech. Z článku je vidět, že mnoho lidí stále ještě nepochopilo, že když na náměstí někdo svolá demonstraci pro něco nebo proti něčemu, že se to musí změnit podle toho, co se na tom náměstí pokřikuje. Demokracie je například to, že to mohou pokřikovat. Jak to jejich pokřikování a přání dopadne, tak na to jsou potom v demokratické společnosti další nástroje.
V tomto místě autor zcela určitě namítne, že listopadové demonstrace 1989 byly co? Já k tomu říkám, že ty demonstrace byly podnětem k demokratickým změnám, které šly udělat (naštěstí) i s totalitními nástroji. Takže po demonstracích nastaly kooptace a po nich změny pravidel a po nich svobodné volby a po volbách změny zákonů se zakotvením demokratických principů. To, že ke změnám došlo, bylo způsobeno tím, že minulý režim již byl na konci svých možností a měl jen dvě možnosti. Ukončit své praktiky a odejít nebo trvat na svém zachování a vyvolat nepokoje a zničit stát. Tím, že byly připuštěny kooptace, byly zahájeny změny. Ústava před rokem 1989 neměla demokratické principy – byl tam článek o vedoucí úloze jedné jediné Strany. Tento nedemokratický princip byl vnořen do společnosti v mnoha dalších zákonech a hlavně v principech rozhodování. Jedna jediná politická strana byla vrostlá do společnosti a jen ta rozhodovala. Jiné politické strany sice existovaly, ale jak existovaly, rozhodovala pouze ta vedoucí, zapsaná v Ústavě. Ostatní, byť existovaly, neměly nikdy možnost se prosadit, protože byl zaveden nedemokratický princip „jednotných kandidátek Národní fronty“. Demokracie na našem území prostě nebyla. Byla zde vláda jedné jediné Strany. Její špičky tvrdily, že uvnitř Strany vládne „demokratický centralismus“, ale co to vlastně bylo se nikdo raději neptal a ani nikdo neříkal, že to dostává na frak. Přesněji, ten kdo to řekl, dostal pořádně přes prsty. Mnoho lidí to tlučení přes prsty schvalovalo.
Po listopadu 1989 byla Ústava změněna, na základě těchto změn začaly vznikat nové zákony, které umožnily demokratické volby, demokratické řízení společnosti. První demokratické volby pluralitní společnosti byly v roce 1990 jak do parlamentů, tak do obcí. Tehdy začala na našem území demokracie vznikat. Na základě demokratických voleb vznikly vlády, vládní programy a začaly se dělat další nové zákony, ze kterých byla odstraněna vláda jedné jediné politické strany a v podstatě umožněno každému, aby kandidoval s programem, jaký je blízký jeho srdci s výjimkou ideologií, které potlačují svobodu a demokracii. Jediné, s čím je jaksi problém, jsou komunisté a název jejich strany, takže ti mohou sice kandidovat, ale na základě jiných principů, než které zde byly do roku 1989. A s tím mají problém zase oni, protože to prostě neumí jinak, než revoluční cestou.
Je pravda, že tehdy tvrdili mnozí zkušení politici z jiných stran než komunistické a představitelé tehdejšího státu, že demokracie se bude u nás vyvíjet 50 let. Já jsem si tehdy myslel, že kecají. Oni s odkazem na jiné státy ve světě upozorňovali na to, že s tím jsou problémy a nemáme si dělat iluze. Je pravda, že po těch téměř dvaceti létech jim začínám dávat za pravdu. Mnozí lidé pak říkají, že demokracie dostává na frak, že zde opět není, že je porušována atd. Myslím, že nemůže být jednoznačně řečeno, že už tady byla nebo je. Pro budoucnost máme totiž jen dvě možnosti:
a) zachování toho, co tady je, nebo za
b) nahrazení tím, co tady bylo (když odmyslím jiné varianty, jako kolonizace, otrokářství, feudalismus). Podle mne se demokratický systém stále vyvíjí, a co je důležitější, někteří lidé se jej teprve učí chápat. Možná proto na ten systém stále nadávají. Někteří jej možná nikdy nepochopí a ukazuje se, že někteří jej ani pochopit nechtějí, tak píší podobné články. Dívám se na princip, a nikoli na podstatu toho článku. Jediná cesta, jak dosáhnout demokraticky změny, je přesvědčit lidi o tom, že by měli volit jinou politickou stranu, která změní celkový postoj státu k přeloženému problému legálními nástroji. To je v tomto konkrétním případě například změnou vojenské doktríny státu, vystoupením státu ze sdružení NATO, navázáním kontaktů s jinými státy, které na to mají jiný názor, rozvázáním podepsaných smluv a podpisem jiných smluv atd. Vše, co si pisatel pod pojmem „demokracie dostává na frak“ představuje, jsou revoluční myšlenky, které lze samozřejmě uplatnit. Ovšem pak už není demokracie. Zatím to je pouze tak, že „na frak“ dostala politická strana, která má na ten problém jiný názor. Proč dostala na frak, je pak otázka toho, co jsem napsal výše. Jestliže někdo chce uplatňovat nedemokratickou ideologii demokratickými nástroji, má s tím pochopitelně problém. Nebo musí demokracii zrušit a zavést „vládu lidu na ulicích“ s tím, že bude muset počítat, že lidé na ulici nemusí mít stejný názor na to, co chce na té ulici jen někdo. Zajímavé je, že na ulicích nyní pokřikuje o demokracii dost těch, kteří dříve schvalovali to tlučení přes prsty.
Tvrzení pana autora: „Co je to za demokracii, když většina národa si něco nepřeje a přesto vládnoucí politici proti vůli národa cosi podepsali….,“ je prostě blbost. Vládnoucí politici byli většinou národa zvoleni k tomu, aby vládli. Jak budou vládnout, řekli před volbami, a podle toho je voliči demokraticky zvolili a oni vládnou v rámci okolností daných okolním světem. Je možné, že je mnoho problémů, které lidi trápí, ale principielně nejdou řešit cestami, které si „jako demokratické“ autor představuje. To co chce jsou cesty revoluční a nedemokratické. Zatím to je tak, že se naše demokracie vyvíjí.
Ing. František Nerad