Úvaha nad postavením učitelů, pohled prostého občana.
Když jsem se několika svých známých a přátel zeptal na jejich názor ke stávce učitelů, překvapila mne velice častá odpověď, která bohužel svědčila o malém zájmu dotazovaných na toto téma. Možná to bylo tím, že většina mých známých má děti již odrostlé školnímu věku , a tudíž se jich problematika školství relativně málo dotýká.
Přes toto zjištění si osobně myslím, že právě školství je jednou z nejdůležitějších disciplin současnosti. Jestli někde tvoříme úroveň našich životních potřeb do budoucnosti, tak právě zde. Budou to přece naši dnešní žáci a studenti, kteří budou zanedlouho zajišťovat ekonomickou prosperitu země. A jestliže dnes neumíme zajistit kvalitní výuku školní populace, jak můžeme očekávat kvalitní tvorbu hodnot v období jejich dospělosti.
Přestože jsem měl možnost v minulosti několik let externě na střední odborné škole učit, necítím se být dostatečně fundován k tomu, abych mohl analyzovat stav našeho školství, který ústí do stávky jeho zaměstnanců. Dovolím si ovšem ze svého pohledu prostého občana vyjádřit několik svých osobních poznatků, na problematiku ve školství.
Jednou z problematických oblastí výuky je kvalita obsahu učebnic. Někdy mně dokonce připadá, že nejsou ani určeny žákům , ale že slouží k prezentaci „geniality“ svých autorů. Má – li žáček potřebu zopakovat si probranou látku v klidu domova pomocí učebnice, narazí mnohdy na tak nesrozumitelné texty a nepochopitelné obraty, že mu to učební látku ještě více zamlží a zprotiví. Není divu, že učebnici už příště ani neotevře. Sám jsem zjistil na konkrétním příkladu, že i poměrně jednoduchá matematická disciplína byla v učebnici popsána natolik složitě, že i mně, dospělému a vysokoškolsky vzdělanému jedinci, nebyl text v učebnici na první čtení jasný. O učebnicích dějepisu ani nemluvím. Nedávná rozhlasová anketa mezi dětmi základních škol mne v tomto jen utvrzuje. Odpovědi školáků na bazální otázky typu „kdo to byl mistr Jan Hus“ nebo „kdy bylo možno spatřit v Praze sovětské tanky“ jsou mnohdy tak stupidní, že jsou nepublikovatelné. Je potom jasné, že napravit tyto nedostatky a dostat do žákovských mozků ty správné a trvalé informace, je pro vyučujícího mnohdy nadlidský a vysilující úkol, který lze jen těžko správně kvalifikovat.
Další disciplinou, která otravuje naší kantorskou populaci je zatěžování nesmyslným balastem rozbujelé administrativy. Učitel přestává být učitelem a stává se úředníkem, jehož jedinou snahou je vyprodukovat tolik patřičných a požadovaných zpráv, hlášení a tabulek ne proto , že by je ke své činnosti potřeboval, ale aby je mohl doložit stále četnějším kontrolám a inspekčním orgánům nejrůznějšího zaměření. Jen těm nejotrlejším zbývá pak ještě chuť někoho učit.
Možná nejdůležitější problematikou ve školství je nedostatek peněz. Společenské postavení učitelů a jejich mzdy jsou ostudou Ministerstva školství, potažmo tohoto státu. I když zřizovateli škol jsou i města nebo kraje, učitel stále zůstává státním zaměstnancem. Jeho úroveň reflektuje úroveň státu kterou svým vystupováním a činností vyjadřuje. Mnohé školy jsou nuceny svou ekonomiku vylepšovat hospodářskou činností, což nemůže v žádném případě být jejich prvotním posláním.
Problematických oblastí ve školství, které by vyžadovaly okamžitou změnu je mnohem více, jen samotný jejich výčet by přesáhl možnosti této mojí úvahy.
Podle mého názoru nemají učitelé lehký život a nedivím se, že přistupují ke stávce. Dokonce ani takový nátlakový nástroj, jakým je stávka jim příliš nepřeje. Když stávkují železničáři, trpí cestující, když stávkují lékaři, trpí pacienti, když stávkují zemědělci , berou si jako rukojmí např. užitková zvířata. To jsou vesměs tak silné „argumenty“, že vláda většinou povolí. Při stávce učitelů mají ale problém většinou jen babičky a dědové, kteří vesměs musí nastoupit „službu“ dozoru dítek zaměstnaných rodičů. Trpí samozřejmě i žáci, ale ti to tak určitě nevidí. Právě naopak, většina školáků by si přála více stávek ve školství. Jestli toto je ten správný argument síly pro přesvědčení rezortního ministra a vlády, to nevím.
Každopádně bych si přál, aby kantorské řemeslo dosáhlo své úrovně a cti, které si nepochybně zasluhuje zemi, kde vzdělanost má hlubokou tradici. I když si nemyslím, že by zrovna forma stávky za vyšší příděl peněz byla tou pravou cestou. Nejsem totiž přesvědčen o tom, že všechny neduhy školství vyřeší pouze peníze. Ten pověstný pes je podle mne zakopán jinde a změn by mělo nastat mnohem více.
František Mojžíš