Co ovlivní náš svět více? Nové objevy nebo (staro)nové hrozby?
John Maddox, který byl 23 let šéfredaktorem časopisu Nature, napsal v roce 1998 knihu „What Remains to Be Discovered“ – co ještě zbývá objevit. Identifikuje v ní oblasti možných nových objevů ve fyzice, biologii, umělé inteligenci a předcházení hrozbám globálních katastrof.
Je však možné, a někteří vědci to tvrdí (např. Josef Svoboda z Torontské univerzity), že budoucí objevy budou svým způsobem už jen detaily velkého obrazu světa, nastíněného už Koperníkem (1543), že Slunce, ne Země, je středem planetární soustavy; Darwinem (1859), že vše živé včetně člověka se vyvinulo z nižších forem; Mendelem (1865) – objevitelem zákonů dědičnosti; Einsteinem (1905), že hmota a energie, čas a prostor jsou relativně proměnné; Hubblem (1929), jehož objev rudého posuvu galaktických spekter vedl k formulaci teorie Velkého třesku a tím k závěru, že i ten nesmírný vesmír existuje a vyvíjí se v konečném prostoru a čase; a Crickem a Watsonem (1957), kteří rozluštili genetický kód. Snad bychom ještě mohli přidat Lovelocka (1979), který svou teorií Gaia poukázal na vzájemnou souhru biosféry a geosféry. Planeta země se chová jako velký živý organismus, který lidé svou dnešní činností smrtelně ohrožují.
Jít až na hranice vědy a fantazie bude bezesporu i do budoucna velkou výzvou pro lidstvo. Ale stejně velkou a zřejmě aktuálnější výzvou je vyrovnat se se současnými globálními hrozbami, kterým lidé v rozvinutých i rozvojových zemích čelí. Je pěkné, že umíme letět na Měsíc, a možná brzy na Mars, ale zhruba 20% lidí na planetě žije za méně než jeden americký dolar na den. Hrajeme si s genetickým kódem, ale denně nenávratně mizí přibližně 100 druhů rostlin a živočichů. Některých přírodních zdrojů začíná být kritický nedostatek, stav životního prostředí se stává bariérou hospodářského růstu a z toho také pramení frustrace z rostoucích, ale nenaplněných očekávání v rozvojových regionech.
Pokud bychom měli formulovat jen tři nejaktuálnější globální výzvy, na které je třeba se i v České republice připravit, jsou to, podle mého názoru, následující:
1. Ropný zlom. Ropa už bude asi stále dražší a citelně to můžeme pocítit během 10 – 15 let. Spotřeba energie na osobu ve vyspělých zemích vzrostla za posledních 60 let šestnáctkrát a tento nárůst, zajišťovaný zejména spotřebou fosilních paliv, není v rozvinutých ani v rozvojových zemích udržitelný.
2. Klimatické změny. Jestliže globální teplota stoupla za poslední století o 0,75 stupně Celsia, během 21. století naroste průměrná teplota podle odhadů Mezivládního panelu pro klimatické změny o dalších 1,8 – 4 stupně Celsia. To bude znamenat posun klimatických pásem, změny množství a rozložení srážek na Zemi, vzestup hladiny oceánů, rozsáhlé migrační vlny z přímořských oblastí do vnitrozemí.
3. Terorismus a organizovaný zločin. Terorismus je možné považovat kvůli jeho zákeřnosti za koncentrované zlo. Ve své zvrácenosti je nesmírně účinný. Naplánování a provedení teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 stálo podle odhadu 0,5 – 1 milión amerických dolarů. Přímé škody způsobené zřícením obou mrakodrapů dosáhly cca 50 miliard dolarů, škody na americké ekonomice v prvním roce po útoku cca 650 miliard dolarů. Organizovaný zločin je hlavním finančním donorem terorismu. Odhadovaná částka, kterou organizovaný zločin ročně disponuje, se pohybuje v rozmezí 1200 – 6000 miliard dolarů (tedy zhruba 20 – 100 násobek státního rozpočtu České republiky).
Tyto a další výzvy, kterým budeme v blízké budoucnosti čelit, by nás však neměly vést k zoufalství a pasivitě. Svět se změní, to zcela určitě. Projde velkou transformací, proměnou, to také zcela určitě. Je otázka, jestli euroamerická civilizace si zachová i nadále své dominantní postavení. A pokud ne, bude schopna zachovat a snad i předat to nejlepší ze své historie dalším generacím? Bude schopno toto „přemostění“ v prostoru a čase zprostředkovat křesťanství, jako se to stalo po pádu Římské říše? Těžko dát na tyto otázky odpovědi, ale rezignovat na jejich hledání bychom neměli.
Jak říká kolega Lubor Kysučan z Univerzity Palackého, krize neznamená nic jiného, než zlom, zvrat ve vývoji, vrcholný okamžik, situaci volby. Krize tedy není katastrofou, ale zlomem, jehož vyústění záleží na nás. Je nadějí na katarzi a změnu kursu. Nežijeme v čase posledního soudu, ale v čase zkoušky naší svobodné vůle. V čase volby mezi „dobře si žít“ a „dobře žít“.
Chci připomenout více než dva tisíce let starý výrok Gaia Salustia Crispa: „Když však prací a spravedlností stát zmohutněl,…, tehdy začalo štěstí řádit a všechno převracet. Těm, kdo námahy, nebezpečí, nejisté a obtížné doby lehce snášívali, staly se klid a bohatství, jindy tak žádoucí, břemenem a neštěstím.“
V rozvinutém světě máme uspokojeny všechny základní potřeby, ale vede to jen k infantilnímu kapitalismu (viz recenze Jiřího Pehe na knihu Benjamina Barbera v Lidových novinách, 7.4.2007). Globální kapitalismus produkuje mnohem více zboží, než lidé potřebují. Lidi s dostatkem peněz v „prvním světě“ je tudíž nutné přesvědčit, aby utráceli za věci, které nepotřebují. Toho lze ovšem těžko dosáhnout u odpovědných dospělých lidí, kteří se rozhodují na základě racionální volby. Terčem reklamního průmyslu jsou tudíž ve stále větší míře děti, jimž jsou vnucovány zdánlivě „dospělé“ potřeby. Dospělí jsou reklamním průmyslem naopak programově infantilizováni, aby byli přilákáni k ještě intenzivnějšímu konzumu. Vynořuje se zvláštní druh postpubertální kultury. Mladí chtějí být starší, zatímco starší chtějí být věčně mladí. Globální kapitalismus, coby poslední fáze vývoje tržního hospodářství, tak ohrožuje demokracii i sám sebe.
Francis Fukuyama ve své knize „End of History and the Last Man“ předpověděl globální vítězství liberální demokracie a konec éry střetu velkých ideologií. Proti jeho tvrzení postavil Samuel Huntington koncept „střetu civilizací“. Dnes se zdá, že jsme blíže „střetu civilizací“, i když nemusí jít nezbytně o střet krvavý.
Jedno je však jisté – během první poloviny 21. století nás čeká velká proměna světa a s ním i naší, euroamerické civilizace. Svět už nebude, co býval a také, jak říká Paul Valéry, budoucnost už není, co bývala.
„Nemůžeme vědomě budovat budoucnost, kterou si neumíme představit. Prvním požadavkem je vytvořit pro nás realistickou, přesvědčivou a poutavou vizi budoucnosti, která je snadno sdělitelná. Potřebujeme objevit příběh, který shrnuje příští stadium našeho evolučního vývoje a funguje jako katalyzátor naší energie a entuziasmu.“ (D. Elgin)
Duan Elgin myslím přesně vystihl, v čem je klíč k naší budoucnosti. Ve schopnost objevit příběh, formulovat přesvědčivou a poutavou vizi budoucnosti, která by podchytila příští stadium našeho civilizačního vývoje a fungovala jako katalyzátor změny. Navrhuji, aby se hledání takového příběhu a formulování takové vize stalo jedním ze dvou hlavních výzev Strany pro otevřenou společnost. Tou první výzvou je samozřejmě to, o co se devět let snažíme, stejně jako se o to snaží všechny ostatní politické strany – uspět ve volbách.
Jít až na hranici lidského poznání je velkým dobrodružstvím vědy. Vypořádat se s ohroženími, jež s sebou velký civilizační vzestup, urychlený průmyslovou revolucí, v posledních dvou stoletích přinesl, je stejně velká výzva a dobrodružství. A je to dost možná výzva dokonce smysluplnější. Reportér maďarské televize Tvrtko Vujity jednou natáčel v jakési chudé zemi reportáž v táboře malomocných, tedy u lidí, kteří se jako málokdo jiný mohou cítit opuštěni a zapomenuti. A toto mu jeden z obyvatel řekl při rozloučení: Tohle je ucho. To může uschnout. A vidíte ten nos? I o ten přijdu. Moje oči, v nichž se teď sbíhají slzy, zkrátka mé oči ještě vidí. Nevím ovšem jak dlouho. Jakmile se rozjedete, budu vám mávat rukama. Dřív nebo později odpadnou i ty. Ale tady, podívejte se, tady tluče mé srdce. A dokud bude tlouct, dokud budu žít, do té doby vy zůstanete v něm, navždycky. To uschnout nemůže. Jen spolu se mnou.
V Olomouci, 15.4.2007
Pavel Nováček