Vysoká volební účast je důvodem k zamyšlení o síle touhy po svobodě i v jiném než euroamerickém civilizačním okruhu.
Volby v Iráku byly pro Američany, a nejen pro ně, velmi příjemným překvapením. Přes veškeré zastrašování a teror přišlo k volebním urnám 60% iráckých voličů a dali tak světu pádnou odpověď, že i v islámském kulturně-civilizačním okruhu lidé touží po demokracii a vládě práva. Řečeno razantněji, většina obyvatel Iráku se nedala zastrašit a učinila významný krok ze středověku do 21. století.
Při čtení volebních zpráv z Iráku jsme si vzpomněl na čínského disidenta Wei Jingshenga, který v roce 1998 vystoupil na konferenci Forum 2000 v Praze bezprostředně po svém propuštění z vězení. Tehdy se vedla diskuse, jestli je koncept lidských práv univerzální, nebo ne. A tehdy z úst člověka, který byl mnoho let v čínském kriminálu, zaznělo zhruba toto: „Buďte si jisti, že lidé všude na světě nejvíce touží po svobodě a udělají vše proto, aby ji znovu získali. Pokud přistoupíte na diskusi o „specifickém přístupu“ k lidským právům v Číně, či jinde, považujete místní lidi za méněcenné, ne sobě rovné. Jsou hodnoty, které platí všude na světě a základní z nich je touha po svobodě.“
Můžeme si o americké politice myslet ledacos, ale jedno jí upřít nemůžeme – ochotu bránit svoje hodnoty a občas je i prosazovat ve světě, byť s různými výsledky a často diskutabilním způsobem provedení. Po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum a Pentagon se v americké společnosti mnohé změnilo. Jeden výstižný příklad: v roce 1991 musel president Clinton stáhnout vojáky ze Somálska, protože američtí občané neunesli pohled na 18 zavražděných a zohyzděných vojáků v Mogadišu. Životy dalších amerických vojáků byly zachráněny, nicméně Somálsko je dodnes teritoriem válčících klanů a zbídačelého obyvatelstva, následkem čehož zemřely statisíce, možná milióny domorodců. V Iráku přišlo o život již 1400 amerických vojáků. Teď se ti žijící zaslouženě dočkali nejvýraznějšího úspěchu od dobytí Bagdádu. Celá operace již stála 300 miliard dolarů, což je přes 1000 USD na jednoho obyvatele Spojených států. Pro srovnání – na bilaterální (dvoustrannou) pomoc rozvojovým zemím Česká republika vloni uvolnila 500 miliónů korun, tedy 50 Kč na jednoho obyvatele (v přepočtu to znamená asi 2 dolary).
Účast evropských spojenců, včetně České republiky, byla v Iráku spíše symbolická. Naše účast při obnově Iráku a dalších rozvojových zemí, by měla být více než symbolická. Nebude to vůbec jednoduché, protože nepůjde zdaleka jen o peníze, ale spíše o schopnosti a vůli prosadit dobré vládnutí. Kompetentní evropští úředníci by jistě mohli vyprávět, kolik miliard dolarů se již ztratilo a zneužilo například na palestinských územích. Jiné země, jako je např. Angola, ale také Irák, jsou zase příkladem, kdy přírodní bohatství (ropa, zlato, diamanty,...) jsou pro obyvatele spíše prokletím, než požehnáním. O zdroje se válčí, často desítky let, a to vede ke zkáze. V Angole dnes zůstává v zemi 18 miliónů min a ročně přibývají tisíce zabitých a zmrzačených, především dětí.
Irák je, doufejme, na začátku dlouhé a obtížné cesty k otevřené a tolerantní společnosti. Bude potřebovat pomoc. Nejen vojenskou, tu budou nejspíše ještě dlouho poskytovat Američané, resp. jimi vycvičené irácké vojenské a policejní síly. Bude potřebovat pomoc při obnově infrastruktury a budování státu. To jsou tisíce a tisíce projektů od úrovně celostátní po komunální, od velkých a drahých projektů až po drobné. Celé úsilí by mělo být koordinované a dostatečně intenzivní, aby pozitivní změny byly trvalé, ne dočasné. V první fázi to bude znamenat i materiální a finanční pomoc, následně bude Irák jistě schopen díky ropě pokrýt své potřeby sám, bude-li mít funkční a stabilní vládu.
&nsbp; Popřejme tedy Iráku na jeho cestě hodně štěstí. Může být velmi brzy inspirací dalším zemím Blízkého východu a trnem v oku dnešním privilegovaným a vládcům. Iráckým a všem spojeneckým vojákům vzdejme úctu, že pomohli dotlačit tuto těžce zkoušenou zemi k prvním, relativně demokratickým volbám. Zejména prokažme úctu a vděk těm, kteří se dne voleb nedožili.
Pavel Nováček